Jedním z nejtěžších úseků v životě člověka je prožití zkušenosti s operací, po níž zůstane trvalý následek – střevní vývod (stomie). Myslím, že každý, kdo se ocitne v této situaci, prochází fází zklamání, že se nepodařila operace bez vytvoření stomie. V našich nemocnicích se stále ještě odehrávají rozhovory o možnosti vytvoření stomie mezi pacientem a lékařem tak (pokud ovšem vůbec nějaký rozhovor proběhne), že lékař řekne:
„Uděláme vše proto, aby nemusela být stomie. Ale pokud nebude jiná možnost, budeme muset vývod vytvořit“.
Nemocný potom podepíše revers (souhlas s operací) a podrobí se operaci. Touto formulací lékař totiž dává pacientovi, který je vystrašený a na pochybách naději, že by se mohlo povést, aby stomie nemusela být. Na druhou stranu si nemocný při všem svém strachu z vývodu nedovede ani ve snu představit, co to ve skutečnosti znamená, stát se stomikem.
Myslím, že většina chirurgů nedělá stomie ráda a vytvářejí je, různě povedené, právě, když už není jiná možnost, tedy často za podmínek technicky velmi složitých, kdy výsledný efekt nebývá nejlepší. Aby neodradili pacienta od operace, která mu může zachránit život, volí tyto formulace se skrytým příslibem. Je pravda, že by lékař měl říkat pacientovi pravdivé informace, je však také pravda, že pokud to dělá, měl by umět pomoci pacientovi takovou pravdu unést! A to už dělá jen velmi málokdo. Protože to souvisí s důvěrou, kterou si lékař u pacienta získal a s tím, jakou je lékař pro pacienta osobností. Je to především o tom, jak pacient vnímá, že je lékař ochoten a schopen se v jeho konkrétním případě při léčbě angažovat. Protože rozhodujícím manažerem léčby je lékař, měl by to být právě on, kdo s pacientem promluví první, ještě před kontaktem se stomasestrou, která by měla být o obsahu hovoru informována, aby na něj mohla navázat a soustředit se také na otázky technické, související s nejvhodnější lokalizací stomie a s nácvikem jejího pozdějšího ošetřování.
Před takovým sdělením, by měl být lékař připraven tím, že si udělal psychologickou analýzu osobnosti pacienta a podle předpokládané reakce na sdělení této informace povede rozhovor v těchto mezních hranicích:
- Já jsem Váš lékař, spolehněte se na mne, pomohu vám řešit vaše problémy.
- Máte tuto diagnózu, jsou možná taková a taková řešení. Rozhodněte se sám a řešte svůj život. Pro co se rozhodnete, to se stane.
Vidíme, že obě varianty jsou extrémní. V prvním případě se člověk do jisté míry vzdává své svobodné volby a přenechává odpovědnost za rozhodnutí na lékaři. Tento přístup je typičtější pro Evropany. Ve druhém případě musí nemocný žádat řadu informací, konsultuje s jinými lékaři i nelékaři, aby se mohl pokud možno rozhodnout správně sám. S tímto postupem se setkáváme častěji u Američanů. Správné by asi nebylo, kdybychom se drželi vždy jednoho stejného algoritmu. Blíže realitě je manévrování v prostoru mezi oběma vytyčenými mantinely, podle osobnosti, chování a zázemí pacienta.
Obávám se, že těmto aspektům je věnováno velmi málo pozornosti v klinické praxi. Lékař, který tento rozhovor vede, by měl být operatér, protože do jeho rukou pacient svěřuje svůj život. Zároveň by to měl být lékař, který pacienta dobře zná, mluvil s ním na oddělení, přijímal ho, mohl sledovat jeho reakce, mluvil s jeho rodinou. Pacient nemůže být pro lékaře jen diagnóza, případ k řešení a lékař nemůže být pro pacienta neznámé, neviditelné, rozmarné božstvo, které udělá stejně co chce.
Už při tomto úvodním rozhovoru, by měl být pacient informován, co se bude dít, až bude propuštěn z nemocnice, kde sežene pomůcky, kdo mu co může předepsat, které pracoviště se o něj postará, když mu nastanou problémy jak technické tak zdravotní. V případě stomika tedy – kam bude chodit do stoma poradny, kde je výdejna pomůcek, na kterou kolorektální poradnu v nemocnici se má obrátit a kdy přijít na kontrolu, jaká bude dispenzarizace.
Při zprávě o nutnosti operace, která může skončit stomií, si málokdo dovede udržet duševní rovnováhu. Většinou nastanou úzkostné reakce, někdy však mohou být reakce nepřiměřené – autoagresivní, akty zoufalství, projevy stresu. Část pacientů se udrží v klidu, ale to neznamená, že je jim to jedno. Ve skutečnosti jsou právě tito plni bouřlivých citů – trpkosti, zklamání, hněvu, sebelítosti.
Když už nemůžeme uchránit naše nemocné této bolestivé zkušenosti, měli bychom ji s nimi alespoň nést a pomoci jim vykročit na „novou cestu“, kterou si nevybrali, kterou odmítají, které se bojí, ale kterou musí projít. Protože tato událost se dotkne každého člověka takovou mocí a tak hluboce, že už nikdy nebude člověkem jako býval dříve. Bude stomikem. Co to znamená, bude zjišťovat po celý zbytek života. S faktem stomie se nikdo nesmíří, ale unést to musí. A zde je právě také jedno z míst, kde by měl stát lékař a pomáhat.
Autor: MUDr. Pavel Vedra, Chirurgická ambulance NCA-KEPHAS, Brno