Hrdinou březnového Kalendáře je Jaromír, kterému je 35 let a žije v malé vesničce, kde dávají lišky dobrou noc. Jaromír je zemědělský podnikatel, který v sezóně tráví i 12 – 14 hodin za volantem traktoru. Jeho příběh se stomií začal Crohnovou chorobou, která mu byla diagnostikována v jeho 15 letech.
Příběh Jaromíra
V 15 letech mi byla diagnostikována Crohnova choroba a v roce 2008 mi byla operativně odstraněna část tlustého střeva a ileální klička. Od roku 2015 se stav postupně zhoršoval a byla mi nasazena biologická léčba, která fungovala asi rok. Lékaři postupně zkoušeli jiné druhy léčby, ale bez úspěchu. Můj zdravotní stav se dále zhoršoval a to se promítlo i do mého osobního života. Po sedmi letech se se mnou rozešla přítelkyně. V ten moment se mi přitížilo i psychicky, což mému fyzickému stavu nepomáhalo. Začaly se mi objevovat abscesy u konečníku, které mě trápily přes dva roky. Byl jsem na několika operacích na zavedení nekonečného drénu. Bylo to velmi náročné. Nedalo se pořádně sedět ani stát, natož pracovat. Stav se stále nelepšil a já jsem při své výšce 180 cm zhubnul až na 52 kg. Nakonec se chirurg společně s doktorkou z gastroenterologie rozhodli k amputaci konečníku a odstranění zbytku tlustého střeva.
I když možnost stomie tu byla, byl to šok
O možnosti dočasné stomie jsem několikrát slyšel, ale lékaři se tomu snažili dlouho vyhnout. Tentokrát to ale bylo nevyhnutelné a trvalé. Byl to pro mě obrovský šok. Abych před operací trochu přibral a mé tělo mělo dostatek sil, byl jsem v roce 2019 na výživě NG sondou. To se povedlo a já se dostal na váhu 61 kilogramů. V únoru 2020 jsem tak mohl být operován a byla mi vyvedena trvalá Ileostomie. Aby toho nebylo málo, tak mi v dubnu zemřel tatínek.
Po operaci stomie
Po operaci šla váha opět dolů, na 51 kilogramů, a v nemocnici jsem si poležel celý měsíc, protože jsem měl špatné hodnoty iontů v krvi. Nejprve na JIPu, pak na chirurgii a pak na interně. Doma jsem měl ještě asi 6 týdnů HomeCare péči na ošetřování rány na zadku po amputaci. NG sondu mi vyndali až 10. května. V té době jsem měl už 60 kg a začal jsem jíst a fungovat téměř normálně. Bydlel jsem v té době naštěstí u rodičů.
Sžívání se stomií
Nastalo období postupného sžívání se stomií. V nemocnici mi stomii převazovala úžasná stomická sestřička a mamina při edukaci. Doma jsme to zkoušeli asi dvakrát s pomocí sestřičky z HomeCare. Následně jsem si to vyzkoušel sám ve vaně a od té doby si pytlíky přelepuji sám. Stomie mě de facto neomezuje, pouze musím dbát na dřívější ranní vstávání, kvůli přelepení. Jediný problém vidím v tom, že jsem přibral na 88 kilogramů. Stomie je totiž v kožní řase a když se více ohýbám, tak se podložka pomalu v ohybu začne odlepovat a podtékat.
Potřebuji zhubnout a posílit
Rozhodl jsem se s tím něco dělat, ale 2,5 roku nepříliš velké fyzické aktivity si vybraly svou daň. Byl jsem zesláblý, protože jsem se kvůli bolestem a těm nekonečným drénům na zadku hýbal minimálně. Kamarád mě naštěstí vytáhl do posilovny a začal jsem cvičit. Motivací pro mě byla představa normálního fungování. To znamená třeba, že odnesu basu piv do sklepa, nebo 50ti kilový pytel z půdy. Můžu běhat s motorovkou, nebo s lanem a řetězy od navijáku po lese apod.
Přátelé a stomie
Do přátelství mi stomie naštěstí nezasáhla. Přátelé to berou snad dobře a říkají, že jsou rádi. Podle nich mě pytlík změnil k lepšímu a už prý nejsem tak skleslý a bez energie. Do kina a na výlety bych chodil rád, kdyby bylo s kým a nebylo to zakázaný. K přátelům a na rodinná setkání chodím bez problémů, akorát si dávám pozor na to, co před tím jím, aby byl pytlík v klidu a moc se neplnil a neozýval. Co se týče cizích lidí, pokud jim to sám neřeknu, nic netuší. Jediný problém mám zatím v hledání svého protějšku. Dosud všechny ženy se, po zjištění že mám pytlík, už neozvaly. Ve svém okolí také nemám nikoho s vývodem. Komunikace s někým s pytlíkem probíhá vždy jedině přes Facebook.
Stomie je 100% pozitivní věc
Když porovnám, jak mi bylo před operací a po ní, tak musím říct, že stomie je 100% pozitivní věc. Zbavila mě bolestí, neustálého nucení a chození na wc a hlavně strachu, že včas nenajdu toaletu. Můžu se teď také hýbat jakkoliv chci, cvičit (mám na to energii) a pracovat i několik hodin bez neustálého přerušování. Na druhou stranu si neumím představit, že bych dělal něco jiného, než nyní. Osmihodinovou manuální práci bych upřímně asi nezvládl. Co se týká života se stomií, tak někdy o pytlíku skoro nevím a jindy zase zlobí a přelepuji každý den, někdy i několikrát. Nejhorší je to především v létě při práci. Problém je taky najít vhodné oblečení s vyšším pasem.