Článek z 1. čísla Zpravodaje Českého ILCO vyšel už v roce 1992, ale je stále velmi aktuální. Je škoda, že u nás, místo komplexního systému péče o pacienta se stomií, je stále mnoho stomiků, kteří nemají stomickou sestru a jsou na své potíže sami.
Oporou pro pacienta může být stomická sestra
Problémy související se stomií si začne pacient uvědomovat ještě za hospitalizace a stojí před skutečností návratu do rodiny. Začne mít obavy, jak se zařadí do rodinného prostředí, jak bude přijat, jak se zařadí do běžného života. Je proto důležité, aby opora a starostlivost, poskytovaná v nemocnici, pokračovala i v domácím prostředí a tím se přispělo ke snadnější rehabilitaci nemocného ve spolupráci i s jeho rodinou. Dnes již víme, že další péče o stomika po operaci se stala běžnou praxí ve vyspělých státech, kde tuto péči zajišťují speciálně vyškolené stomasestry. Funkce a práce stomasestry se ukázala jako velmi užitečná a že je pro pacienta oporou právě v jeho těžké psychické situaci a při jeho adaptaci na změněné životní podmínky, jakož i při jeho rehabilitaci.
Stomasetra dochází za pacientem na lůžkové oddělení již před operací, po předchozí dohodě s lékařem a ošetřujícími sestrami, s cílem psychoterapie. Seznámí ho s pomůckami, které bude po operaci používat k ošetření stomie, a vzhledem k potřebám pacienta naznačí vhodné umístění stomie. Po operaci přistoupí k nácviku použití a výměny pomůcek, upozorní na možné komplikace a jejich odstranění. Ke konzultaci při péči o stomii by měl být, dle přání pacienta, přizván nejbližší příbuzný, který by byl seznámen s postupem ošetřování a potřebami nemocného. Stomasestra dovede odhadnout, kolik péče bude pacient v domácím prostředí potřebovat. Musí přihlížet ke stavu pacienta, jeho individuálním potřebám a schopnostem samoobsluhy. Důležitým prvkem při této péči v domácím prostředí je vědomí pacienta, že bude mít kontakt se stomasestrou, že bude mít záruku pomoci v co nejkratší době pomocí telefonu.
Cílem návštěv stomasestry u pacienta v domácím prostředí je pokračovat v procesu jeho rehabilitace. Frekvence návštěv by měla odpovídat stavu pacienta, možnostem a schopnostem rodinných příslušníků v pomoci nemocnému. Poučí pacienta, jak si bude obstarávat pomůcky, zjistí, kde je nejbližší poradna pro stomiky, může zprostředkovat členství v klubu stomiků. Stomasestra také úzce spolupracuje s obvodním lékařem a zdravotními sestrami, které informuje o svém postupu při péči o nemocného a dosažených výsledcích. Stomik je zpravidla v důsledku svého postižení vyřazen z dosavadního zaměstnání, jeho ekonomická situace se zhorší. Zde je na místě, pokud je návrat do pracovního procesu reálný, aby stomasestra vstoupila do kontaktu se zaměstnavatelem k řešení jeho pracovního zařazení, příp. se sociálním odborem k zajištění eventuální sociální výpomoci, atd. Mohou být i další komplikace, které se stomií a v jejím důsledku souvisejí, a které stomasestra směřuje k odborným lékařům. Bývají to problémy partnerských vztahů, nebo sociální komunikace, atd.
Ani zdaleka jsem nevyčerpala všechny úkoly, které na sebe berou stomasestry ve vyspělých státech. Nutno však podotknout, že mají ke své práci vytvořeny i odpovídající podmínky a zázemí. Myslím si však, že ve smyslu zkušeností ze zahraničí je potřebné i u nás organizovat komplexní péči o nemocné se stomiemi nejen v nemocnici, ale pokračovat i v domácím prostředí pacienta. Jejím smyslem je přispět ke kvalitě života, přijatelného pro nemocného i pro jeho okolí. Zkušenosti také ukazují, že stomik, který měl oporu a pomoc v počátečním období po operaci a při rehabilitaci, velmi dobře se vyrovnává s novou životní situací, dokáže žít opět plnohodnotným životem, nezatěžuje svými problémy rodinu a své okolí, vrátí se ke své práci a zálibám. Myslím si také, že právě tyto aspekty bychom měli brát v úvahu a i u nás vybudovat dokonalý komplexní systém péče o nemocné se stomií.
Autorka: Olga Tellerová