Psal se 2. říjen 2019, kdy všechno začalo. Přesně v tento den jsem byla plánovaně operována pro rozsáhlou rektovaginální endometriózu. Zákrok byl dlouhý, náročný, ale vše se povedlo, tak jak mělo. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká za dva týdny. Po devíti dnech jsem byla propuštěna do domácí péče. Strávila jsem doma pouhé dvě noci a s potížemi jsem byla nucena se vrátit do nemocnice, kde jsem byla znovu přijata zpět na gynekologické oddělení s abscesem na operovaném střevě. Po týdnu léčby antibiotiky a kontrolním CT nebylo zbytí a další operace byla nutná kvůli dírce ve střevě. Před kontrolním CT jsem pevně věřila, že operace nutná nebude. Můj stav se zlepšil a potíže odezněly. I přes velké zklamání z negativního výsledku jsem sebrala veškerou svou sílu, zamáčkla slzu a lehla si znovu na operační stůl. Ta slova, která jsem slyšela po probuzení z narkózy, mi zní hlavou do teď, kdy mě předávali na anesteziologicko resuscitační oddělení: „Má dva drény, cévku a stomii.“ To poslední slovo, stomie, jsem nikdy v životě neslyšela, ale vlastně jsem přesně věděla, co znamená. Já mám vývod! Pak jsem zase usnula a vzbudila se na ARU, a říkala si, že to byl určitě jen sen a není to pravda, a zase rychle usnula, abych nemusela čelit tomu, pro mě v tu chvílí děsivému zjištění, co za ohavnost se to nachází na mém břiše. Až po několika hodinách jsem měla odvahu odkrýt peřinu a podívat se na své břicho, kde se nacházel jakýsi hnědý pytlík. Poté jsem byla obeznámena s průběhem operace a bylo mi oznámeno, že mám dočasnou ileostomii, aby se postižené střevo uzdravilo, a za tři týdny mi vývod zanoří. Z třech týdnů se ale staly 3 měsíce.
Operaci jsem absolvovala, protože jsme chtěli miminko a odstranění ložisek endometriózy tomu mělo pomoct. To, co bylo na mém břiše, jsem nechtěla vidět, cítit, starat se o to, zkrátka nedokázala jsem přijmout, že něco takového se na mém těle nachází. Najednou se sen o dítěti a rodině rozplynul. Zhroutil se mi celý svět a chtěla jsem svůj boj vzdát. Na facebookových stránkách jsem se přidala k podpůrné skupině stomiků, která mě zprvu akorát tak deptala, protože jsem si říkala: „Co tam dělám? Já nejsem žádný stomik.“ Opak byl pravdou a vlastně díky této skupině jsem si uvědomila realitu a taky se s ní musela smířit.
Opravdu nikde na sociálních sítích jsem nepoznala tak skvělou partu lidi, kteří se navzájem nedeptají, neodsuzují, neponižují, zkrátka ať jsou jací jsou, jsou tam všichni automaticky přáteli. A já si myslím, že je to právě tím, co mají za sebou. Jsem za zkušenost se stomií vlastně strašně vděčná, protože mi v určitých směrech otevřela oči a pořádně profackovala. Díky ní a příběhům jiných stomiků jsem jiným člověkem, troufám si říct, že lepším. Teď vím, že všechno to, co se přihodilo, mělo jeden obrovský smysl!!!
V červnu 2020 jsme s manželem podstoupili IVF (uměle oplodnění). Zbylo nám jedno jediné embryo pro zavedení a já jsem opět ztrácela naději, že se to někdy podaří a já jednou budu mámou. Jaký je to pocit toužit být mámou, když vám osud nepřeje, chápe jen žena, která jej prožila.
I když se nepovažuji za věřícího člověka, modlila jsem se a prosila o zázrak. Byla jsem vyslyšena! 1. 4. 2021 ve 12.07 hod jsem přirozenou cestou přivedla na svět malý velký zázrak jménem Štěpán. Tolik pokory, úcty a vděčnosti jsem nikdy v životě necítila a asi už ani neucítím.
A víte co? Mělo to být přesně takhle! Všechno se to mělo stát proto, abych byla pro mého syna tou nejlepší mámou pod sluncem, a já budu. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem to nevzdala a ten můj malý poklad si vybojovala.
Současní i budoucí stomici, nevzdávejte svůj boj. Bojujte za svá přání, tužby a zdraví. Stomií život nekončí, ba naopak, začíná!
Všem čtenářům posíláme uctivý pozdrav
Martina, 29 let
Zajímá vás, jak se cítí lidé, u kterých bylo zanoření stomie možné? Jsou spokojeni, nebo mají nějaké problémy? Výsledky našeho průzkumu hovoří o tom, že zanoření stomie bylo velkým přínosem pro 90 % respondentů.