Jitka je další hrdinkou ILCO kalendáře. Po narození dcery se jí vytvořily hemeroidy. Jejich operace vedla k zánětu konečníku a komplikacím, které byly důvodem k vyvedení dočasné stomie. Pak se přidal Crohn a z dočasné stomie se stala trvalá. Jitka dnes náročné situace zvládá i díky kamarádům, které našla, když začala pracovat v ILCO.
Příběh Jitky
Psal se rok 2001, narodila se mi krásná zdravá holčička. Bylo mi 27 a svět nemohl být krásnější. Co na tom, že mi při porodu vznikly okolo konečníku hemeroidy. Ty jsem začala řešit až o půl roku později, kdy mi značně komplikovaly život. Po jejich banální operaci jsem dostala do konečníku zánět. Nemohla jsem se ho zbavit, nemohla jsem pořádně sedět a vznikla mi rektovaginální píštěl (začaly mi pochvou odcházet větry). Verdikt lékařů byl nekompromisní – dočasná stomie. Nikdo se se mnou nebavil. Pouze mi to oznámili. Nikdo neřešil můj strach, moje obavy.
Dočasná kolostomie
V únoru 2003 mi vyšili dočasnou kolostomii, aby se ulevilo konečníku a absolvovala jsem několik pokusů o plastiku a odstranění píštěle. Péči o stomii jsem zvládala docela dobře a čekala, kdy už mi ji zanoří a já budu zase v pořádku. Jenže najednou lékaři přestali o zanoření mluvit, konečník se nechtěl zahojit. Zjistili mi v něm Crohnovu chorobu. Naopak místo slova dočasná stomie začali používat slovo trvalá. Nejhorší bylo, že se o tom se mnou zase nikdo nebavil. Prostě přišli a oznámili mi, že konečník je natolik poškozený, že nejde zachránit a budu mít stomii napořád.
Řekla jsem ne, chtěla jsem znát druhý lékařský názor
Připadala jsem si jako ve špatném snu a řekla ne. Prostě jsem se rozhodla, že to takhle, bez další konzultace a jiného lékařského názoru, nenechám. Našla jsem pana docenta Suchého, který se v té době věnoval i riskantním operacím, který mi vysvětlil rizika. Do operace jsem šla s tím, že se pokusí konečník zachránit, ale nic mi nezaručuje. Už jenom ta možnost, kterou mi dal, když ostatní lékaři to rovnou zabalili, mi dávala naději.
Dárek k narozeninám? Trvalá stomie
Operoval mě před mými třicátými narozeninami. Probudila jsem se s trvalou stomií. O tenhle dárek jsem opravdu nestála, ale vnitřně jsem měla klid, že jsem zkusila všechno. Utěšovala jsem se, že někteří lidé jsou na tom hůř. Myslela jsem si, jak to zvládnu v pohodě. Opak byl pravdou. Třetí den po operaci jsem se v nemocnici sesypala a skončila na antidepresivech. Po návratu domů jsem chtěla být jenom v posteli, litovat se a nic nedělat. Rána po konečníku se mi nehojila, nemohla jsem sedět a všechno mě bolelo. Jenže jak vysvětlit tříleté holčičce, že maminka bude celý den v posteli, nebude si s ní hrát a už vůbec nebudeme jíst, protože se mamince nechce vařit? To nešlo. Musela jsem začít jako máma fungovat. I přes bolest. A nejspíš tohle bylo přesně to, co mě zachránilo.
Přestala jsem stomii řešit, jenom ten Crohn mi komplikoval život. Ukázalo se, že je to těžká forma, kterou provázely píštěle v břiše a stenóza střeva. Dalo by se říci, že každý rok jsem byla s nějakou komplikací v nemocnici. Ale já se nevzdávala. Naopak, chodila jsem na výlety, na brusle, na lyže. Jezdili jsme s manželem a dcerou k moři, užívali si.
Operace a narkózy už jsem dávno přestala počítat
Nevím, zda to byla ironie osudu, ale ke čtyřicátým narozeninám jsem dostala další operaci – přešití stomie kvůli stenóze a píštělím. Bohužel nastaly komplikace a rozpadla se mi nová stomie i stehy na břiše. Dva měsíce ke mně jezdila domácí péče. Nakonec se vše zahojilo. Dcera se mezitím dostala do puberty a bylo zase o zábavu postaráno. A kdybych si náhodou myslela, že bych mohla mít od nemocnice na chvilku pokoj, tak ne. Zanítilo se mi břicho a museli mi vyoperovat síťku kolem stomie na zpevnění břicha. Další rok následovala operace kýly. Břicho mám samou jizvu, ale neřeším to. Operace a narkózy jsem už dávno přestala počítat.
Nový muž
Když jsme se před 4 lety s manželem rozešli, vzala jsem si do hlavy, že už žádný vztah nebudu mít. Že mě nikdo nebude chtít, protože mám stomii a těžkou Crohnovu chorobu. Nemůžu dělat spoustu věcí, jsem hodně unavená a prostě bych pro někoho byla jen přítěží. Ve svých 42 letech jsem se rozhodla, že budu sama. Pak jsem ale poznala chlapa, který to vůbec neřešil. K mému úžasu prohlásil, že mu je jedno, jestli stomii mám, nebo nemám. Že jsem bezvadná a úžasná a na tom mu záleží nejvíc. I když nám vztah nevydržel, neuvěřitelně mi pozvedl sebevědomí a teď už vím, že je jen otázkou času, než se objeví někdo jiný.
Narozeniny se blíží… další operace?
Mimochodem, blíží se mé 46. narozeniny a hádejte, jaký dárek dostanu? Ti, co hádají operaci, mají plný počet bodů. Pro změnu zase kýla. V místě, kde mi museli kvůli zánětu vyoperovat síťku na zpevnění břicha. Teď dostanu novou, prý speciální. Tak uvidíme, jak dlouho vydrží. Občas mám pocit, že jak si začnu myslet, že jsem OK a v pohodě, tak se vždycky něco semele.
Občas to stojí za prd, ale…
Jo, občas to stojí za prd. Někdy mám pocit, že se proti mně všichni spikli. Zalezu si do kouta a bulím jako malá holka a taky se lituju. A pokud to někdo máte taky tak, je to normální. Jsou lepší dny, ale jsou i ty horší, které stojí za hovno. Proč si to nepřiznat. Důležité je, aby těch lepších bylo víc a nedali jste se těmi horšími pohltit. A já si myslím, že to zatím zvládám. A to i díky kamarádům, které jsem našla v organizaci České ILCO, pro kterou teď pracuji.
Fotky z dovolených
