Ani se stomií se nemusíte vzdát svých koníčků, jak dokazuje Martina, naše další hrdinka z kalendáře. I s Crohnovou chorobou má rodinu a také spoustu zvířat. Jak sama říká, život nestačí jen přežít, ale je třeba se denně snažit o jeho prožití…
Příběh Martiny
Jmenuji se Martina a narodila jsem se v roce 1970. Byla jsem normální holka z Vysočan, která se od mala věnovala sportu, následně i vrcholovému. Jezdila jsem jako náctiletá po světě a reprezentovala republiku ve skocích do vody. Když mi bylo přibližně 20, objevily se střevní problémy, které lékaři léčili nejprve jako salmonelózu. Až později přišla diagnóza – Morbus Crohn. Netušila jsem, jak tato dvě slova změní můj život.
Stomie není na první pohled vidět
Následovalo několik operací a období neustálého léčení. Po jedné z operací kolem roku 2010 jsem se po narkóze probudila a na břiše nahmatala ileostomický sáček. Zkušenost se stomií jsem znala z rodiny. Maminka, když bojovala s rakovinou střev, měla vývod – kolostomii. Tak jsem znala její problémy se sáčky, proto jsem se bála podobné osobní zkušenosti. Nicméně kvalita pomůcek se od té doby dramaticky změnila a člověk může žít úplně normálně. Okolí je občas šokováno, že si nevšimlo vůbec žádného postižení nebo nemoci. Stomie není na první pohled vidět.
Snažím se žít naplno
Sama se snažím žít naplno, tedy tak jak to stav bez tlustého střeva se 120ti centimetry tenkého střeva dovoluje. Mám také 3 děti, které se spontánní cestou narodily mezi lety 1998 a 2005. Vždy jsem se snažila, aby můj stav neměl vliv na jejich rozvoj a svobodu rozhodování. V zimě zkouším lyžovat, v létě jezdím k moři. Úroveň pomůcek dospěla tak daleko, že si mohu jít zaplavat, užít si moře, jezdit na kole, chodit po horách a hlavně se denně věnovat mému koníčku – zvířatům. Máme psy, několik koček, hada, želvy a hlavně moji lásku, šestiletého koně Forresta. Psi i kůň vyžadují každodenní péči a výchovu. I přesto, že jsem začátečník, odmítám od trenérů a zkušených kolegů ze stáje jakékoliv úlevy. Vše je možné praktikovat i při parenterální výživě, kterou dostávám v infuzích 4x týdně, katetr mám zaveden napevno do subklávy.
Celá rodina je mi oporou a jediné, co si každý den uvědomuji je, že život nestačí jen přežít, ale denně se snažit o jeho prožití.
