Vyrovnat se s vývodem je obvykle dost složité pro všechny nové stomiky. Ještě složitější to může být pro rodiče, kteří neví, jak svým dětem vysvětlit, že s nimi najednou nemohou dělat vše tak, jak byli doposud zvyklí. A právě proto jsme pro vás připravili brožurku Máma, táta má stomii, ze které vám sdílíme následující příběh malého Ivana.
Znáte ten pocit, když si něco naplánujete a ono to nevyjde tak, jak jste si představovali? Člověk se totiž kolikrát tak moc těší, že je z nevydařeného výletu, nákupu či počasí nakonec smutný a často i nazlobený.
A přesně takhle se dnes cítí Ivan. Měli s tátou naplánovaný výlet na kole. Už dlouho nikde nebyli, a chystali se na nedaleký hrad. Ráno bylo krásné a Ivan už se tolik těšil, že si hned po probuzení potichu nachystal batůžek a vyplížil se do kuchyně, aby udělal sobě i tátovi svačinu. Rodiče totiž ještě spali a on je chtěl překvapit.
Jenomže všechno se hned po snídani pokazilo. Tatínek už při vstávání vypadal, že mu není moc dobře, ale stále si myslel, že to za chviličku přejde a spolu s Ivanem prožijí hezký den. Bohužel se mu během chvilky přitížilo a on si musel jít lehnout.
Ivan se přišoural do ložnice a zeptal se: „A myslíš, že ti nebude líp třeba za hodinku? To bychom pořád ještě stihli.“
„Nezlob se, Ivane, ale já to dnes nezvládnu. Je mi moc špatně a potřebuju odpočívat,“ řekl tatínek a dodal: „Ale neboj, hned jak mi bude líp, vynahradíme si to a na kole zdoláme ten veliký kopec k hradu, jak jsme si naplánovali.“
Ivan něco zabručel, a než se tatínek nadál, už byl pryč. Když procházel kuchyní, naštvaně vytáhl svačinu, kterou na výlet přichystal, a s bouchnutím dvířek ji schoval do ledničky.
„Ivane, táta za to přece nemůže. Taky se těšil, že budete celý den spolu,“ ozvala se maminka.
„Já vím,“ odsekl Ivan a než stačil zmizet v pokojíčku, zaslechla ještě maminka, jak si mumlá: „Blbá stomie! Je akorát k zlosti!“
Maminka si povzdechla a šla za ním. Batoh, který měl přichystaný na výlet, ležel pohozený u skříně. Lego domeček, který postavili včera spolu s tátou, byl vyvrácený a rozbořený a Ivan ležel na posteli. Hlavu měl zabořenou do polštáře a bylo slyšet, že pláče.
Maminka se k němu posadila a chvíli čekala.
„Jdi pryč, mami,“ ozvalo se zpod polštáře, „chci být sám!“
„Já vím,“ pohladila ho maminka po zádech, „a taky tě samotného nechám, ale před tím ti musím něco připomenout.“
„Tak to nevím co,“ odfrkl Ivan, posadil se a otřel si uslzené oči.
„Vzpomínáš, jak bylo v zimě tatínkovi tak moc špatně, že skončil v nemocnici a my jsme se báli, aby neumřel?“ zeptala se maminka a aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Nakonec ho zachránilo právě to, že mu lékaři vyvedli stomii. A my byli rádi, že máme tatínka zpátky doma.“
„Hmm,“ zamračil se Ivan.
„Vím, že to pro tebe není jednoduché. Ale to není pro nikoho. Všichni jsme si museli zvyknout na něco nového. Obzvlášť tatínek. Jen si vzpomeň, jak byl unavený, slabý a smutný z toho, že musel po operaci hodně odpočívat a nemohl s tebou blbnout jako dřív,“ řekla maminka, „ale pak mu bylo den ode dne líp a je přece super, že zase jezdíváme na výlety, hrajeme deskové hry a děláme skoro všechno tak, jak jsme dělali dřív.“
„Jo,“ přisvědčil Ivan, „ale já si pořád ještě nezvykl na to, že se to někdy může zkomplikovat a my si pak spolu nic neužijeme, když musí táta odpočívat a je mu blbě. To je pak úplně zkažený den.“
„Myslíš?“ podívala se maminka Ivanovi do očí a usmála se na něj, „a co takhle si ty plány maličko změnit tak, aby tě den zase těšil?“
„To nevím jak,“ popotáhl Ivan a vysmrkal se.
„No, já bych to viděla tak, že si po obědě můžeme něco zahrát nebo zavoláme Adamovi, jestli nemá náhodou čas za tebou přijít. Mohli byste třeba na hřiště. Co ty na to?“
„Ale ty ses přece chystala s tetou Lenkou do města?“ divil se Ivan.
„Chystala, ale plány se maličko změnily,“ řekla klidně maminka, mrkla na synka a dodala: „Však to znáš, ne?“ Pak se usmála: „Raději dnes zůstanu doma, dohlédnu na tatínka, a když budeš chtít, uděláme si pěkné odpoledne my dva. No a s tátou si vyrazíte někdy jindy. Vždyť je před námi celé léto.“
Ivan znovu zanořil hlavu do polštáře. Maminka se zvedla. Věděla, že teď ho musí nechat chvíli samotného, aby se mu všechno rozleželo v hlavě. Ještě, než odešla, pronesla: „A nebo tady můžeš celý den ležet, zlobit se na celý svět a promarnit hezký den. Nechám to na tobě.“
Když se za maminkou zavřely dveře, Ivan vstal, pustil se do opravování domečku z lega a přemýšlel. Máma má pravdu. Vždyť hezkých dnů na výlet bude ještě dost a tatínek přece vždycky dodrží slovo. A fotbal s Adamem nebo hraní s maminkou je přece taky prima.
Ach jo, že on se musí vždycky tak rozzlobit. Už to přece několikrát zažil a nikdy to nebyl konec světa. No nic. Opraví domeček a půjde za maminkou, aby se domluvil, jak to dnes udělají.
Den, který smutně začal, vesele skončil. Adam sice nemohl přijít, ale s maminkou si Ivan vyrazil na krátkou projížďku k lesu za vesnicí. Na stráni zrovna dozrávaly lesní maliny, na kterých si oba pochutnali, a pak nějakou dobu pozorovali srnky, které se přišly osvěžit k nedaleké studánce.
Odpoledne bylo docela horko, a tak skočil Ivan ještě do bazénu, a protože bylo tatínkovi k večeru líp, zahráli si spolu „Člověče, nezlob se“, u kterého se naštěstí nikdo nemračil. Po večeři si všichni sedli k oblíbenému filmu a Ivanovi bylo moc dobře.
Když pak ležel v posteli a přemýšlel nad celým dnem, řekl si, že se příště, až mu něco nevyjde úplně podle plánu, nebude zlobit. Místo toho zkusí vymyslet něco jiného, co ho potěší. Vždyť dnešek byl nakonec moc prima. A kromě toho se teď zase může těšit na chvíli, kdy si vyrazí spolu s tátou na výlet. A to je přece moc fajn, ne?
Brožura je součástí osvětové kampaně Stomie nás nezastaví. Je to jen detail! a vznikla v rámci projektu Ano, my můžeme! financovaného z Fondů EHP a Norska 2014–2021 v rámci Malého grantového schématu programu Zdraví pod č. ZD-MGS3-028.
Text: © Martina Urbanová
Náměty příběhů: © Čeští stomici a Tým Českého ILCO, z. s.
Ilustrace: © Jana Jarošová